KONTAKT bB

Plavci si místo válení na trávě raději dali šestihodinovku

Ve třech dvouhodinových úsecích naplavali čtyři plavci přes 51 kilometrů během čtyřiadvaceti hodin. Na tom by nebylo nic zvláštního – naplavat se toho dá za šest hodin ve čtyřech plavcích daleko více. Ovšem zde se jednalo o plavce s handicapem, a navíc šlo o jejich osobní iniciativu, kterou řekli plavci KONTAKTU bB zřetelné NE osobnímu volnu a řekli své jasné ANO kilometrům a oddanosti vodě. Hlavním iniciátorem byl karlovarský Vítek Šašek a spolu s ním kilometry zdolávala jeho týmová kolegyně Vendy Dušková a plavci pražského střediska Jana Berušková a Josef Zápotocký. K nim se na jednu či dvě dvouhodinovky přidali ještě další čtyři plavci.

Medailonky plavců:

Vendula Dušková: s KONTAKTEM bB plave od roku 2000, kdy jí byly dva roky, závodní premiéru prožila o pět let později, je jí 16 let a na podzim nastupuje do prvního ročníku čtyřletého gymnázia v Karlových Varech; během šestihodinovky naplavala 18 199 metrů; je plavkyní třídy S7 na desetistupňové škále podle postižení (10 je nejlehčí handicap).

Jana Berušková: plave v pražském středisku KONTAKTU bB od roku 2000, kdy jí bylo pět let, v roce 2002 už absolvovala první závody, je jí 19 let a na podzim nastupuje do prvního ročníku Českého vysokého učení technického v Praze, kde se bude věnovat oboru Informatika; během šestihodinovky naplavala 9 048 metrů; je klasifikována ve třídě S5.

Vítek Šašek: v karlovarském středisku KONTAKTU bB plave od roku 2000, kdy mu bylo 5 let; první závod prožil na domácí půdě v Sokolově o dva roky později, je mu 19 let a na podzim nastupuje do prvního ročníku Vysokou školu ekonomickou a na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze, kde bude studovat obor tělesná výchova a sport osob se specifickými potřebami, během šestihodinovky maratonu uplaval 13 095 metrů.

Josef Zápotocký: v pražském středisku plave od roku 2005, kdy mu bylo 8 let; závodní premiéru prožil na domácí půdě na Strahov Cupu o dva roky později. Na podzim nastupuje do prvního ročníku gymnázia. S maminkou se věnuje chovu irských vlkodavů. Během maratonu uplaval 11 491 metrů. 

Jste ve Strakonicích na třítýdenním plaveckém soustředění, kde trénujete dvakrát denně. Odkud se vzal nápad si naložit takovou porci ještě o víkendu, kdy jste mohli relaxovat a regenerovat?

Vítek: Na nějaký plavecký maraton jsem myslel už někdy před maturitou a hledal jsem někoho, kdo by byl v dostatečné míře šílený, aby nápad na plavecký maraton realizoval spolu se mnou. Tak trochu jsem počítal s tím, že Vendy do toho půjde. Příjemně mě ale překvapilo, jak se nadchli ostatní. Původně jsme tady chtěli plavat 24hodinovku a střídat se po dvou hodinách. Trenéři pochopili, že nám naplavané kilometry asi trochu zaplavily mozky, a tak to rozumně upravili na ten tvar 3 x 2 hodiny, všichni ve stejný čas a v intervalech, jako bychom tu 24hodinovku ve 4 lidech plavali. Nakonec jsme to úspěšně zvládli a určitě to pro nás nebyla poslední akce tohoto typu.

Jana: Domluvili jsme se mezi sebou během středečního táboráku a nevěděli jsme, jak zareagují trenéři. Jestli to vyhodnotí jako ne právě vhodné nedlouho před mistrovstvím Evropy a IWAS JUNIOR WORLD GAMES, které nás čekají v srpnu. Jak říká Víťa, ta naše původní varianta byla trenéry dobře upravena a jsme rádi, že nás úplně nezabrzdili – jako trénink tak blízko před soutěží by to sice nezařadili, ale pochopili, že to je pro nás motivace, a když to dokážeme, zvedne se nejen voda ve strakonickém bazénu, ale i naše sebevědomí. První úsek jsme začali plavat v sobotu v pravé poledne, druhý v noci od deseti hodin do půlnoci a poslední v neděli ráno od šesti hodin.

Jak se vám plavalo? Přišel okamžik, kdy jste si mysleli, že už to dál nepůjde?

Vendy: Já jsem se na sebe nejvíc zlobila prvních třicet minut plavání, kdy jsme byli na krytém pětadvacetimetrovém bazénu, protože mi přišlo strašný točit se pořád dokolečka. No a potom jsme měli všichni krizi na začátku posledního úseku v neděli. Budíček byl ve čtvrt na šest a spali jsme nějaké čtyři hodiny, to bylo opravdu náročné, všechno nás bolelo a vytáhnout ruce z vody vůbec nešlo (ostatní přikyvují a usmívají se).

Jana: Naštěstí jsme se ale rozplavali a ještě jsme dohnali ztráty, což nikdo nečekal a nakonec jsme na sebe byli docela pyšní, že jsme to zvládli.

Vítek: Já se musím připojit k holkám, na začátku posledního úseku se mi plavalo hodně špatně, ale skutečná krize, že bych to chtěl zabalit a vylézt z vody, to nikdy nebyla. Šli jsme do toho s tím, že jsme na sto procent odhodlaní, a věděli jsme, že po fyzické stránce jsme po dvou týdnech soustředění taky připravení. Zkrátka – že to dokážeme, i kdyby hrom bil (smích). Byla to pro nás výzva.

Jak jste se na ten kousek připravovali? Přeci jen jde o velkou fyzickou zátěž, která se zcela bez plánu neobejde.

Vendy: Když jsme se dohodli s trenéry, že do toho jdeme, tak jsme se bavili o tom, že je třeba zajistit si nějaké prostředky pro doplnění energie. Taky jsme řešili, jak se budeme v noci orientovat, protože jsme plavali na venkovním padesátimetrovém bazénu. Nakonec jsme nakoupili energetické nápoje, určené pro rychlé doplnění sil, které kvapem ubývaly, a svítící náramky ve tmě spolu s baterkami. Ty jsme zavěsili na bloky, abychom viděli konce bazénu a nebourali do zdí. Jak už říkal Vítek, po fyzické stránce jsme byli připraveni, a tak jsme spíš řešili technickou stránku věci.

Šli byste do takové akce znovu?

Všichni: Určitě! (smích)

Vítek: Rádi bychom někdy zrealizovali původní záměr, tedy skutečně čtyřiadvacetihodinový maraton. Teď už víme, že taková akce potřebuje důkladnější přípravu a taky dobrý realizační tým, který bude plavce jistit jak po stránce asistence, tak po stránce zdravotnické. Myslím si, že po zkušenosti, kterou dnes máme, se přidají i další plavci, kteří s námi tentokrát absolvovali jeden nebo dva úseky.

Vendy: Chtěli bychom taky poděkovat Štěpánu Cagaňovi, který s námi celý maraton prožil na břehu, měřil uplavané metry a čas. Doufáme, že příště u toho bude s námi znovu!

A co na to šéftrenér Honza Nevrkla?

No tak, s mým kolegou plavcem a později i svěřencem Zdeňkem Kolářem jsme měli takovou frázi – stačilo se na sebe podívat a oba jsme pronesli: „Takže, bohužel, zešílel“. Tak to bylo to, co mě napadlo, když mi Štěpán sdělil, do čeho se tahle partička chystá. Čtyřiadvacetihodinovku jsem nepřipustil, ale bylo mi jasný, že mladí mají vyvalený voči a jen tak něco je nezastaví a že taky zastavit je s nějakým odvoláním na takové pitomosti jako principy sportovního tréninku, blížící se soutěž a bezpečnost a ochrana zdraví při práci by je asi neuspokojilo a z nás by to udělalo konečně pořádné pitomce. Tak jsem navrhnul těch 3 x 2 hodiny a přijali to. Pak bylo nutné najít dostatečně zapáleného pološílence, který s nimi místo relaxu na pivku bude pobíhat po břehu, mačkat stopky, dělat čárky za uplavané bazény místo aby mu je někdo dělal na lístku v restauraci, a navíc musí ještě něco o plavání vědět. Normálně by to nebylo jen tak, ale v KONTAKTU bB se nemusí pro takové extravagantní jedince chodit daleko, jednoho mám hned po svém boku. Štěpán je prostě nadšenec, je skvělý, s plavci přesně cítí, a navíc má ještě ten mladický rozlet a neopotřebovanost, takže to s nimi skvěle absolvoval, nadělal spoustu čárek v diáři a spolu s plavci si krásně prožil jejich euforii. Společně jsme jim v neděli večer poděkovali a bylo to krásné, naplněné sezení v kroužku, my se Štěpánem jsme seděli na trávě, plavci na svých vehiklech, jejich energie a elán z nich přímo sršely, a i když byli zmakaní, byli hrdí a pyšní, a to zdravě a na základě skvěle odvedené práce. Jsem šťasten, že takové nadšence KONTAKT bB produkuje, a cítím, že jejich nadšení nakazí i ostatní a pak budeme plavat úplně všichni, nejdřív v ČR, pak v Evropě a pak začne plavat celý svět kolem světa, pak rozplaveme galaxii a proplaveme do sousedních vesmírů červí dírou. Lidi nebudou mít čas mluvit nesmysly, budou se snažit jenom dobře dýchat ve správném rytmu a pochopí, že se vzájemně potřebujeme a nemusí se u toho ani mluvit. Tak promluvil Náčelník – Hawk!

Přehled uplavaných metrů v jednotlivých etapách plaveckého maratonu