První kurs plavání pro postižené zorganizoval čerstvý absolvent Jan Nevrkla společně s ochrnutým přítelem Martinem Kovářem v roce 1992 na Strahově. Mezi účastníky byl i dvoumetrový, vlasatý, tetovaný chlapík na vozíku přezdívaný Indián, který Nevrklovi na konci řekl: "Představoval jsem si, co za blbce tady zase bude předstírat nějakou charitativní činnost pro nás mrzáky, ale bylo to dobrý".
Od té doby založili Nevrkla s Kovářem osm středisek, v nichž se pomocí unikátních metod naučí ročně plavat pět set dětí i dospělých s postižením. Včetně těch, kteří se na suchu téměř nepohnou.
Našel byste v dětství, rodinném prostředí nějaké kořeny toho, co teď děláte?
Narodil jsem se s vrozenou vadou, levou nohou vtočenou dovnitř. Operace v jedenácti měsících a následná rehabilitace určitě ovlivnila mě a mé nejbližší. Tatínek byl z živnostnické rodiny, absolvoval ještě za první republiky klasické gymnázium, oba s maminkou měli umělecké sklony, tatínek byl skvělý tenor a maminka sopranistka Rozhodně jsem od nich získal schopnost vnímat věci v souvislostech. Už od školky jsem měl podivné nutkání stát na straně těch, kdo mají trochu tmavší kůži nebo víc odstáté uši.
Nesl jste svůj handicap jako něco omezujícího?
Ve srovnání s tím, co jsem poznal později, se jedná o "kosmetickou" záležitost. Měl jsem a mám i dnes určitá omezení, ale hlavně jsem pochopil, jak je člověk někdy schopen takovou věc účelově používat. Někdy prostě může noha začít bolet v situaci, kdy se to hodí. Člověk může svým postižením a obecně svou slabostí někdy překrývat nepříjemné věci. Trvá dlouho, než to v sobě odhalíte a jste schopen si všechno syrově přiznat, vymanit se ze zajetí vlastních vnitřních omluv.
Proč jste se navzdory humanistickému, hudebnímu zázemí v rodině rozhodl studovat obor trenérské plavání na tělovýchovné fakultě?
To zázemí bylo i sportovní. Plavat jsem navíc začal právě z rehabilitačních důvodů. Od klavíru a zpěvu jsem k vrcholovému sportu definitivně přilnul během spolupráce s Jiřím Kyněrou, charismatickým trenérem. Oba jsme měli společnou touhu ukázat, že ve Znojmě mohou vyrůst i ve skromných poměrech elitní plavci. Na vrcholu řady úspěšných znojemských plavců dnes stojí Květoslav Svoboda.
Kam až jste se vy, s následky vrozené vady, dopracoval ve sportovní kariéře?
Vzhledem k tomu, že jsem někde na hranici zařaditelnosti mezi paralympijské plavce, dostal jsem se poměrně vysoko. Patřil jsem mezi nejlepší delfínáře osmdesátých let, mezi nimiž tehdy byli plavci elitní světové úrovně jako Marcel Géry, Josef Hladký a můj nejlepší kamarád Jan Bidrman.
Kdy se váš studentský a trenérský život stočil k handicapovaným lidem?
V okamžiku, kdy se můj fakultní spolužák Martin Kovář octnul po úraze na vozíku a řekl mi, že by rád zkusil plavání. Začali jsme chodit do bazénu a já zpočátku úplně naslepo vymýšlel metodu, jak rozvinout znovu schopnost plavat u člověka, který má ochrnuté nohy a částečně i pravou ruku. V porevolučním čase těsně po roce 1989 jsem na to měl dost času, cestoval stopem po Evropě a hledal, co chci skutečně dělat, jak nejlépe uplatnit svůj pohled na život v souvislostech a vzájemné komunikaci mezi lidmi.
Jan Nevrkla při tréninku plavců paralympijského týmu. Na vozíčku přihlíží Martin Kovář Počátkem devadesátých let nebylo běžné, aby lidé na vozíku plavali s ostatními. S jakou odezvou jste se setkávali?
Nejenže to nebylo běžné na veřejnosti. Osoby s postižením měly zapovězený přístup do vody i v rehabilitačních ústavech. To prostě bylo tabu a náš pokus s Martinem byl naprostým průlomem. Dokud jsme ale byli sami dva, tak to nebudilo takovou pozornost. Když se pak již jednalo o větší skupinu, museli jsme si na sebe s personálem bazénu déle zvykat. Ale rozumím tomu, že skupina dvaceti až padesáti lidí na vozíku a o berlích byla pro pracovníky bazénů v té době mimořádným zjevem. Na jejich místě bych měl také strach, že se tam ti "ochrnutí musí utopit".
Proč vlastně nesměli postižení do vody v rehabilitačních ústavech?
Nikdo tady člověka s těžkým postižením neuměl naučit plavat. Člověk po úraze byl také automaticky považován za jedince neschopného udržet moč, a nikdo nehledal cesty, jak procesy vyprazdňování kvalitně a důstojně zvládnout. Dnes se toto klima mění i ve zdravotnických zařízeních a na Strahově vedle sebe bez problému trénují olympionici a paralympionici a myslím, že tam je vzájemná motivace. Jedni vidí, že se dá plavat bez nohy, bez ruky, ochrnutý od hlavy k patě, druzí zase sledují, jaké obrovské úsilí vynakládají při tréninku nepostižení plavci.
Jak jste reagoval na počáteční nedůvěru a určité obstrukce od obsluhy bazénů?
Nějaký čas trvalo, než jsem si uvědomil, že takový ten agilní boj za lidi na vozíku poškozuje a devalvuje především je samé. Člověk má tendenci plamenně hájit handicapovaného a vlastně tím hájí svoji "mimořádnost", tedy to, že "on jim na rozdíl od ostatních rozumí". Časem jsem pochopil, že jediná rozumná pozice je role běžného zákazníka a uživatele bazénu.
Kdy vás vlastně napadlo, že začnete s týdenními kursy pro lidi po úraze?
S tím přišel Martin, protože cítil, že plavání je přesně ta aktivita, která dává volnost pohybu i tělu jinak velmi omezenému. Měl kontakty z "rehabiliťáku", sjela se taková partička lidí z celé republiky. Moc se mi do toho nechtělo, neměl jsem s lidmi v různém stupni "pochroumání" žádné zkušenosti, kromě plavání s Martinem, který byl duchem sportovec. Ale ten týden nakonec proběhl, hodně jsme plavali, taky seděli v hospodě, chodili na koncerty...
Když na to dnes myslím, tak se mi zdá, že celý ten týden byl zahalen nějakým pěkným mlžným oparem. Když se roztrhnul, spatřil jsem to, co chci v životě dělat a naplňovat. Ale pořád jsem si nebyl stoprocentně jistý, že to není charitativní berlička, s jejíž pomocí člověk popírá vlastní nedostatečnost tím, že se upne na větší nedostatečnost jiných.
Jak jste se zbavil posledních pochybností?
Prací v této oblasti. Rozhodujícím zlomem byl můj roční pobyt v Izraeli, kde jsem pracoval jako dobrovolník v centrech pro zdravotně postižené.
Co jste se tam o sobě dozvěděl?
Že jsem schopen každodenně od osmi ráno do osmi večer pracovat s lidmi s velmi těžkým postižením. Až dosud jsem se doma setkával jen s takovými "hezky, čistě přeraženými", kteří vlastně navenek vypadají "normálně", a tudíž jim lidé rádi "pomáhají" a říkají "ach, prosím vás, jak se mu to stalo". V Izraeli jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří měli ochrnuté celé tělo, řečová centra a vnímáno běžnými estetickými kritérii vypadali nehezky. Těm jsem vytíral zadky, měnil plíny, krmil, zaváděl potravu přímo do žaludku a nacházel schopnost činit to tak, jak bych si sám představoval, aby se o mě někdo staral, kdybych byl v jejich situaci. Začínal jsem vidět krásu duše ukrytou za vnější podobu, vtělenou do minimálního gesta a zvuku. Vrátil jsem se do Česka s jistotou, že v této oblasti je moje místo. Že tady mohu vyjadřovat svůj pohled na život a podstatné hodnoty.
"V bazénu beru postiženého do rukou, vozím ho po hladině, relaxujeme." V televizi jste řekl, že vaše sdružení Kontakt bez bariér je schopno naučit plavat i člověka, který má k plavání snad jenom uši. Jak moc jste přeháněl?
Nijak zvlášť. Díky unikátním metodám jak ovládnout, zrelaxovat jednotlivé svaly, technikám, jak udržet trup v rovnováze při asymetrii těla, jsme schopni naučit plavat i lidi ochrnuté od krku dolů. Američana Jeffry Marshalla jsem naučil v Praze na Strahově plavat jenom trupem. A pokud není funkční trup, lze se ve vodě velmi dobře pohybovat i za pomoci funkčních ramen a jednoho bicepsu. Takovým plavcem je třeba bronzový medailista z Atén Jiří Kadeřávek, který takto "kvalitně" ochrnul po skoku do vody. Dnes zvládá sto metrů za 3:30.
Dokážete naučit plavat člověka, jenž před ochrnutím plavat neuměl?
Měli jsme v rukou i lidi, kteří i před úrazem byli neplavci. U dětí a dospělých s vrozenými vadami prakticky vždy začínáme na "nepopsané tabuli". Překlenout problémy spojené s dýcháním a jeho koordinací s pohybem je náročné. U někoho odstraní plavání psychický blok vytvořený právě tím, že skokem do vody k úrazu přišel. Když se to všechno podaří a po dlouhé době postižený člověk uvolněně plave, zažívám pocity tvůrce uměleckého díla.
Jak vlastně tyto lidi zbavujete strachu z vody?
Podstatou je niterná otevřená komunikace už před vstupem do vody. V bazénu pak beru postiženého do rukou, vozím ho po hladině, relaxujeme. Jsme oba v plavkách, blízko sobě nejen fyzicky. Tahle úvodní relaxace v úzkém napojení jednoho na druhého navozuje pocit vzájemné důvěry. Je to základ možné velké vzájemné katarze.
Co se změní v životě ochrnutého člověka, když začne plavat?
Jak u koho. Pro někoho je skvělé už to, že zažívá pohyby a pocity, které nikdy nebo od určitého okamžiku zažít nemohl. Někdo úplně odbourá těžké trauma, zcela přehodnotí svůj postoj a dospěje od pocitu zmaru k činorodému pojetí žití. Pro rodiče dětí s postižením je obrovským momentem již samotná skutečnost, že kromě standardní rehabilitace vozí dítě na plavání. Že jsou na tom stejně, jako třeba jejich sousedi, kteří vodí zdravé děti na tenis nebo na fotbal.
Cítíte rozčarování, když někdo šanci na plavání odmítne?
Ale proč by to měl dělat každý a proč by to mělo být každému vnucováno? Každý se může svobodně rozhodnout. Já hlavně musím, když to někomu nabízím, být přesvědčen o tom, že to pro něj bude prospěšné. Musím k němu nenásilně hledat cestu. Lidi na vozíku taky nezajímá plavání v první řadě. Samozřejmě, že pro člověka je důležitější, jestli ještě bude schopen erekce, početí, porodu, zda bude schopen důstojně vyměšovat, jít do společnosti, uplatnit se v práci. Náš plavecký program ale také s těmito věcmi hodně souvisí. Daleko víc než s technikou plaveckých způsobů.
Jací vůbec jsou vozíčkáři, jak mezi sebou mluví? Mají svůj styl, humor?
Určitý zvláštní humor tam samozřejmě najdete. Je to přirozené. Když je člověk konfrontován každodenně se zlomovými situacemi, ovlivní to způsob uvažování. Jinak se bráním jakémukoliv paušalizování, vozíčkáři jsou normálním průřezem běžnou populací. Jsou mezi nimi lidi charakterní i bezcharakterní, zajímaví i tuctoví, lidé přející a závistiví, alkoholici, kuřáci, někteří si vezmou život.
Lidem s handicapem Jan Nevrkla ordinuje i jógu. "Jde o to, aby si uvědomili svoje tělo, i když s ním úplně nevládnou," říká. Poznal jste někoho takového?
Právě nedávno jsem se při působení v rehabilitačním zařízení setkal s klukem, kterého jsem měl asi třikrát ve vodě v rukou. Měl jsem pocit, že jestli se s tím člověkem nezačne někdo intenzivně bavit a nebude mu cpát horem dolem nějaké aktivity a naplnění, tak je blízko tomu, aby se vším skoncoval. A asi před měsícem se zastřelil. Člověk by měl mít možnost nechat si projít hlavou jiné věci než kulku. Po úraze by měl být hned od počátku "zahlcen" činorodostí, aby se prostor k negativním úvahám co nejvíce zmenšil.
Rozumíte tomu, když ochrnutý člověk zvolí smrt?
Chápu, že někdo si s tou situací prostě neví rady a myslí si, že tohle je věc, kterou už nelze řešit jinak. Ale mám pocit, že mnohdy se tam jen umocňují věci, které v člověku byly již před úrazem. Někdo od sebe odjakživa zahání problémy, vede povrchní život a když skončí na vozíku, řekne si: život už nemá cenu. Ale jakou cenu vtisknul svému životu před tím on a jeho blízcí? Způsobil vymizení vůle k životu skutečně jen ten úraz, ten vozík? To jsou otázky, které je třeba si klást.
Ale i jeden z těch, které jste naučil plavat, mi řekl: "Není pravda, že se s tím člověk někdy smíří. Nevěřím, když mi někdo tvrdí, že mu ochrnutí otevřelo nové obzory a je rád, že ho to postihlo". Je to opodstatněný pocit?
Může být. Ale nikdy dva lidé s míchou přerušenou v naprosto stejné výšce neuvidí svou situaci stejně. Vždy dojde k nějaké ztrátě, která ovšem může být výzvou k jinému pojetí života. Člověk se pro druhé může stát majákem, ukazatelem, který bude něco vyzařovat. A vy si pak říkáte - podívejte, on je na vozíčku, je vyrovnaný, pokorný, krásný člověk, který toho dokázal víc, než jsem schopen já se svým zdánlivě plně funkčním tělem.
Říká se, že handicapovaní lidé špatně snášejí náš soucit. Setkal jste se s tím?
Oni spíš dost dobře rozpoznávají pravý soucit od falešného. Pravý soucit je, když někdo nese s druhým jeho břímě. Ale tak, že ten, komu pomáháte, dokáže po nějaké době nést břemeno sám. Pravý soucit se může projevit i tím, že někoho taky pošlete, s prominutím, do prdele. Nesmí v tom ale nikdy být úplné odmítnutí a zatracení. Jenom prostě někdy musí ten člověk dostat prostor na vyjasnění toho, jaký ve skutečnosti je. I v příkrých slovech ale musí zaznívat, že mi na tom druhém skutečně záleží.
Jste si vědom toho, že vy sám jste pro mnohé vozíčkáře charismatickou osobností, vlévající jim naději?
Člověk se musí zbavovat mesiášských tendencí. Není možné pomoci všem a už vůbec ne, pokud se sami nezbavíme falešných nánosů a iluzí. Nemá cenu někoho příliš utěšovat, poučovat. Určitě ale stojí za to trvat na hodnotách, které nás přesahují, ukazovat určitý směr, jímž bychom se měli ubírat. Nebudu říkat: "pracuj a dělej". Ale mohu dávat najevo vlastní pojetí a přístup a nezastírat přitom vlastní slabosti. Pokud je to upřímné, má to dopad. Hranice mezi selháním a vytrváním na cestě je velmi tenká. Ať již chodím po svých, nebo jsem na vozíčku.
Odsuzujete firmy, které se zdráhají zaměstnávat osoby se zdravotním postižením?
Neodsuzuji, protože zkušenosti, jež měly s handicapovanými, nemusí být vždycky dobré. Vždyť mnozí z nich si zvykli na život s nálepkou postižený, která může znamenat určité výhody - vyžadování úlev, výjimky, spoléhání se na zvláštní přístup. Na druhou stranu, pokud postižený má výkonnost menší než člověk nepostižený, ale je důsledný, váží si svého místa, tak se firmě určitým způsobem vyplatí. Přiměřená dávka altruismu z její strany je pak na místě. V našem sdružení máme handicapované lidi, kteří pracují na prestižních místech programátorů, lékařů, projektantů a není v tom ani stopa po vytváření umělého místa.
Jako vedoucí výpravy Českého paralympijského týmu plavců jste se několikrát zasadil o vyřazení z nominace u reprezentantů, kteří nesplnili výkonnostní kritéria. A to i v případě sportovce, který měl kvůli postupující mentální retardaci poslední šanci se na paralympiádu dostat. Nebylo to až příliš tvrdé rozhodnutí?
Ale při nominaci na paralympiádu musí stejně jako při výběru pracovníka platit stanovená kritéria. Nemohu upřednostnit před sportovcem se splněnými kritérii někoho, kdo jim nedostál. Pokud bychom do těch kritérií vkládali i prvek možnosti poslední účasti, znělo by to fatálně a jednali bychom právě v duchu falešného soucitu. To bylo poškozovalo všechny a stavělo nás na úroveň kroužku pro volný čas s charitativními prvky.
Také u nás se začíná o některých medailistech z paralympiády psát jako o velkých hvězdách. Nevytvářejí se tím klamná očekávání, že všichni postižení lidé toho mohou dosáhnout?
Jistě, všichni nemohou být jako Martin Kovář, který získal na paralympiádě v Aténách tři zlaté medaile. Každý nedokáže být ve správnou dobu na správném místě, což zní v souvislosti s některými příčinami úrazů absurdně. Každý má jiné předpoklady pro sport či práci. Pro někoho je v určité etapě vrcholem již to, že se sám obleče. Pro dalšího zase, že si upraví bezbariérové bydlení. Proto s Martinem pořádáme společné kurzy, kde jsou vidět anonymní lidi, kteří si prostě jen tak samozřejmě natáhnou po plavání ponožky, naloží si sami vozík do auta a odjedou domů za svojí partnerkou. No a nebo do prázdného bytu - takový je přece život každého z nás.
Dnes stojíte v čele rozvětvené organizace, která učí plavat postižené po celé republice. Nemáte strach, že se z toho stane "fabrika"?
K fabrice to má stále daleko, ale je samozřejmě obtížnější udržet v tomto rozměru kvalitu a ducha organizace. O to víc se snažím zdůrazňovat potřebu niterné komunikace mezi námi a plavci, jejich rodiči, manžely, manželkami. Potřebu vzájemného obohacování. Ne všichni lidi musí mít rádi mne, ale já musím mít rád všechny lidi. To je volání života a krásně o tom napsal Herman Hesse v pohádce o Augustovi, kterého musí mít rádi všichni, ale on pořád zůstává vyprahlý, protože nedokáže mít rád ostatní. No a v evangeliích si to člověk může přečíst už celá staletí. Jen tomu málo rozumí nebo rozumět nechce.
Léta doporučujete lidem, kteří ochrnuli, co by mohli pro sebe udělat. Máte už pocit, že byste to na jejich místě zvládl?
Nedoporučuji. Snažím se být s pochopením nablízku. Ale nemohu vědět, jestli bych něco takového zvládl. To člověk skutečně pozná až tehdy, kdy se mu to stane. Vím jen jedno: že bych měl hodně vstupních informací do téhle zlomové, náročné situace.
Autor: Jiří Leschtina
Snímky: HN - Jan Šilpoch
< zpět