ROZHOVOR SE ZUZANOU PŘIBILOVOU
Osmnáctiletá Zuzana nyní tráví čas na strakonickém bazénu coby handicapovaný klient občanského sdružení KONTAKT bB. Letos ji čeká maturita na gymnázium v Praze. Rozhovor s ní ukazuje, jak si s životem poté, kdy ji úraz upoutal natrvalo na vozík, dokázala poradit.
* Jak dlouho se věnujete plavání u občanského sdružení KONTAKT bB?
Od ledna letošního roku. Před tím jsem absolvovala začátečnický kurz v Praze.
* Kdo vás do KONTAKTU přivedl?
Honza Nevrkla. Oslovil mě, když jsem byla po úraze na rehabilitaci v Kladrubech, kde on s vozíčkářema plave.
* Nakolik pro vás byl sport před úrazem důležitý a jak se změnil přístup k němu?
Dřív jsem dělala sportovní gymnastiku, sport byl můj velký koníček. Nyní se věnuji tomu plavání.
Plavání mě celkem chytlo, hlavně závodění a ráda bych něco dokázala.
* Proč jste zvolila právě plavání?
To byla docela náhoda. Je to spíš o Honzovi Nevrklů, který se snaží mladé lidi zapojit zpátky takhle do aktivního života.
* Dá se za největší problém z vnějšku považovat bariérovost?
Ano. Třeba obrubníky a schody jsou opravdu problém, který si ale zdravý člověk prostě nepředstaví.
Záleží pak ale také na tom, jak moc se chce někdo vrátit zpátky do života. Je odvaha si vyjet do města tramvají.
* Jsou lidi ochotní pomoci?
Já se bez doprovodu, který mi pomůže, ještě do města neodvážím, takže nevím.
* Jak jste si přivodila úraz?
Před rokem a půl na lyžích. Zlomila jsem si páteř.
* Působíte jako vyrovnaný usměvý člověk . . .
Jsem taková. Nemám si na co stěžovat, rodina je dobrá, stejně tak mí kamarádi.
* Dalo by se podle vás vyrovnat s takovým úrazem bez zázemí?
Pro mě to hodně důležité bylo, stáli za mnou. Nevím, jak u někoho jiného.
Mně pomohlo, že jsme se společně snažili jet dál, zvládnout to, že to bude dobrý. Nikdo nebrečel a nelitoval.
* První okamžik, kdy se člověk dozví, že zůstane na vozíku, musí znamenat zboření světa a nechuť tomu vůbec uvěřit, ne?
Přesně tak. V první chvíli si to nedovede člověk ani představit. Je to i tím, že se do té doby normálně s postiženými nesetkává a neví, jak to vůbec bude dál.
* Už plavání nese ovoce, které vás těší?
Tak nějaké závody byly. Tady ve Strakonicích jsem poprvé. Úspěchy až tak velké nejsou, ale občas mě už i pochválí a to mě tak těší . . .(smích).
Trochu mi o ty úspěchy přeci jen jde. Ukáže to, že i člověk na vozíku přeci jen něco dokáže.
* Kam až chcete dosáhnout?
Tak já se snažím ve svým ambicích trochu krotit a říkám si, že plavu teprve krátce. Takže se teď snažím plavat co nejlíp a pomalu vše stupňovat.
Ale chytlo mě to. Na to, jak mě dřív voda moc nebavila, tak teď je to hlavní náplň vyžití. Líbí se mi, že v ní nejsem závislá na nikom.
* Co plánujete po škole? A jak se k vám chovají vzhledem ke zranění?
Zatím nejsem rozhodnutá kam jít na vysokou asi bych měla. Teď mě čeká nejtěžší úkol, to je maturita, a pak budu přemýšlet, co po ní. Ve škole, se přiznám, mi celkem nadržují.
* Jak si užíváte Strakonice?
Nadchlo mě počasí, že se vylepšuje. Je tu příjemné prostředí i lidi.
* Jak tady kurzisté jako vy přistupují k takovým mistrům jako je Martin Kovář (paralympijský vítěz her ze Sydney 2000 pozn. redakce).?
My se s nimi docela míjíme, protože mají hodně intenzivní trénink. Oni dostávají zřejmě dost zabrat.
* Co na lidech obdivujete a naopak?
Vadí mi přetvářka, namyšlenost a hraní si na něco. Vážím si hlavně odvahy, kdy člověku neřeší, co si o něm druzí pomyslí a dokáže si jít za svým cílem.