Docela obyčejný život
Časopis Vozíčkář č. 1 / 2007

Obývací pokoj domku v Husově ulici v Husinci vypovídá o schopnosti vytvořit vlídné nedělní odpoledne: cit pro sladění barev zařízení, na stole bábovka, ze sousední místnosti je k zaslechnutí televizní pohádka.


Dalo by se říci: typická mladá česká rodina, kde už se dokázali zařídit - kdyby manželé Kunovi svými dvěma dětmi nepřevyšovali český průměr potomků na jeden pár, kdyby se Milada i Václav nepohybovali po bytě na vozících…
Na pohádku se asi dívali i u sousedů. Jen co skončila, přišla pro sedmiletou Lenku kamarádka. Výprava na hřiště byla odsouhlasená s tím, že o tři roky mladší Veronika zůstane dělat společnost babičce. Milada Kunová tu a tam pomohla Lence při oblékání, potom s pohledem na dveře, za nimiž dozníval hlas dcerky, řekla: "Já jsem děti moc chtěla. A proto jedna z mých prvních opravdu vážných otázek pro Vaška zněla, jestli chce mít děti. A moc mě potěšilo, když řekl, že je to jeho velký sen."

Křídla míří do světa
V osmnácti člověk vidí hloubku moře sotva ke kolenům. S dokladem o dokončení ekonomické školy odpověděly Milada s kamarádkou na inzerát pražské Konstruktivy. "Chtěly jsme poznat svět. Místo referentky bylo s ubytovnou, tak jsme vyrazily. Kamarádka se po několika měsících vrátila domů, Praha se jí nelíbila, mně ano."
Dva roky poznávala svět, ochutnávala život a vyhlídky na budoucnost - a pak jí doslova podrazila nohy příhoda. Podcenila "píchání v zádech" při těžké chřipce, s přítelem stěhovali nábytek do bytu ve čtvrtém patře domu bez výtahu, překonávala únavu - a kdesi došlo po prasknutí cévky ke krvácení do míchy…
Předpoklad, že po odsátí krevní sraženiny a zmenšení otoku dojde k obnovení hybnosti nohou, se nenaplnil. Nic na tom nezměnila ani rehabilitace v Kladrubech.

V té době Václav už čtvrtým rokem věděl, co všechno čeká vozíčkářku-novicku - ale nevěděl o ní.
Že vojna dělá z mladých mužů chlapy, mu zapomněli říct. Jen bezstarostnost kluka převlečeného nedávno zpátky do civilu mohla připustit, že se do bakelitového vozítka značky Trabant, které řídil, namačkalo osm mejdanem rozkurážených kamarádů. Nedojeli. Při rolování auta z kol na střechu a zpátky padali účastníci noční jízdy na nezkušeného řidiče, váhu těl násobila odstředivá síla. Zlámaná žebra jen bolela, "vyháknuté" obratle páteře však způsobily na míše spoušť a nevratné změny.
"Naštěstí jsem to odnesl jen já," vzpomíná ještě dnes s úlevou.
V kladrubském rehabilitačním ústavu viděl před úrazem trénink vozíčkářů hrajících košíkovou. "Líbilo se mi, co dokážou." Zkusil to s nimi.
Po návratu domů do Žatce se pražská parta basketbalistů ocitla dost z ruky, ale pomohl otec: privátní taxislužba vozila syna jednou týdně na tréninky do tělocvičny v městské části Chodov - než si pořídil vlastní auto.

Vrátit se do Husince na vozíku? Zůstat v Praze sama? Tahle dilemata řešila Milada. K prvnímu neměla valnou chuť, před druhé ji postavil přítel - zmizel z jejího života.
Rozhodla se pro nezávislost. "Dlouho jsem rehabilitovala v nemocnici na Vinohradech. Asi po roce, když se ukazovalo, že můj zdravotní stav zůstane stejný, mi sociální pracovnice zařídila, že jsem na Černém Mostě dostala malý byt a mohla tam pracovat."

Absolventovi stavební průmyslovky a někdejšímu zaměstnanci žateckých vodohospodářských staveb umožnilo auto s ručním řízením vrátit se do práce. Už ne v postavení mistra na stavbě, jen přípraváře výroby.
Existuje ale pro nezaměstnaného vozíčkáře nějaké "jen" spojené s šancí najít uplatnění?
"Začal jsem dělat, jezdit za sportem, dostal jsem se mezi lidi."
Vedl poněkud jiný, ale v podstatě obyčejný život.

Náhodě je třeba pomáhat
Částečný pracovní úvazek v Kreditní bance Plzeň se stal pro Miladu odrazovým můstkem k samostatnosti. Mohla si dovolit platit malý byt, odpoledne rehabilitačně plavat v bazénu, večer vyrazit s kamarádkami za kulturou.
Po příhodě, jež jí hodně vzala, zase žila. Ale něco jejímu životu chybělo. Spíš někdo.
Náhoda přihrála známého vozíčkáře: optal se, jestli by neměla zájem občas si zaházet míčem. Jako školačka i studentka se potkala s různými sporty, ale žádnému se nevěnovala soustavně. Kývla - a byla nasměrována do tělocvičny na sídlišti Chodov. A náhoda soukala dál z přadénka setkání osudovou nit: na tréninku basketbalistů tam byl Vašek!
Zaujalo ji na něm všechno: jak hraje, ovládá vozík i jak vypadá.
Jenže on ani nepostřehl, že je v tělocvičně někdo nový! A navíc se v jeho blízkosti motala docela pohledná jiná vozíčkářka.
Tak velký sportovní analfabet Milada nebyla, aby nevěděla, že bodíky do tabulek úspěšnosti se získávají i taktikou. "Oťukla jsem jeho taťku. Seděl sám na lavičce a čekal, až Vaškovi skončí trénink."
Kuna senior ji ujistil, že dotyčná slečna patří k někomu úplně jinému.
A zase se potvrzovalo, že představa mužů o tom, kdo si vybírá, je výpotkem jejich samolibosti. Pánům málokdy docvakne víc o schopnosti žen, které myslí na případné otce svých dětí. Odjakživa to patří k obyčejnému životu - a ti dva stáli na jeho začátku.
"Ještě asi dvakrát jsem se do té tělocvičny vypravila, načesaná, nalíčená, než si mě ráčil všimnout. Pak jsem ho brzy pozvala k sobě domů, aby mi seřídil vozík."
Jako z udělání to bylo neodkladné.
Nic společného s náhodou už nemělo pokračování. "Na basket jsem přijížděl ve středu. Odpoledne jsme se s Miladou sešli, večer trénink a ráno zpátky na dva dny do Žatce a do práce a těšit se na víkend v Praze. Bylo to docela náročné," přiznává Václav.
Změnil zaměstnání; nastoupil jako přípravář výroby u firmy IZOS vyrábějící izolační skla do oken. Na čtyři roky, než dozrálo rozhodnutí přestěhovat se k Miladě. "Chtěli jsme být spolu, ne se pořád loučit."

Medailové intermezzo
Sport se pro oba - protože je svedl dohromady - nestal pouhou sentimentální záležitostí. Věnovali mu spoustu času, zejména od setkání s Janem Nevrklou, jenž vedle organizování kondičního plavání lidí s postižením dovedl pod "firmou" Kontakt bB jako trenér řadu lidí k medailím z evropských a světových soutěží. Postrčil je k závodnímu plavání.
"Až Honza mě naučil v bazénu potopit hlavu, předtím jsem plavala jako paní radová."
Miladu chytila dřina i kouzlo pravidelného tréninku. "Když plavete denně, najednou zjistíte, že voda vás poslouchá, nese, vozík nepotřebujete…"
Vysmívaný styl "paní radová" byl začátkem cesty, která vystoupala k vrcholu v roce 1998 na mistrovství světa v plavání zdravotně postižených na Novém Zélandu. Milada tam v bazénu při závodě 100 metrů volný způsob dohmátla pro bronzovou medaili. První vozíčkářka z Česka, která si mohla placku z takového sportovního fóra pověsit na krk!
Václav se vydal k protinožcům o dva roky později: na paralympiádě v Sydney v Austrálii byl členem štafety 4 x 50 m, která doplavala na 4. místě.
Po návratu si užili chvíle slávy, zájmu novinářů, fotografování. Pro ně to ale bylo intermezzo - mezihra před něčím mnohem úžasnějším. Před obyčejným životem, v němž dochází k naplnění významu slov máma a táta.

Nežít spolu "jen tak"
Jednadvacáté století vyznává prý moderní životní styl: Aby dva tvořili pár, na to nepotřebují úřední potvrzení.
"Já jsem náš vztah vnímal jinak. Že když už jsem se k Miladě přestěhoval, měli bychom se vzít. A nejen úředně," upřesňuje Václav. "Navíc jsme toužili mít dítě."

Svatbu měli v kostele v Prachaticích.
"Tam jsme křtili i obě naše děti," dodává Milada.
Na Lenku čekali déle než dva roky. Ujistit sami sebe, že i v jejich situaci je dítě navedením dvojice na tu pravou dráhu soukromého kosmu, nepotřebovali. Věděli to. Kdo ovšem ještě před desetiletím zcela vážně diskutoval o vhodnosti či dokonce přípustnosti mateřství vozíčkářek, byli někteří lékaři. V jistých ordinacích tehdy nezaslechli ani ozvěnu spíš výzvy než tvrzení: Jen nechodíme! Natož aby tam slyšeli o právu na rodičovské štěstí lidí na vozících.
Že Kunovi zvažovali všechna pro a proti, stvrzuje Václavovo úsměvné doznání: "Já jsem měl trošku obavy z toho, že kdyby to byl syn, nebudu moci vzít balón a jít si s ním zakopat…"
"Proto jsem si přála, aby Lenka nezůstala jedináček," prozrazuje Milada ženské vědění, že množství starostí a počet dětí není malá násobilka.
Těhotenství při obou dcerách zvládala dobře. Dokonce tak dobře, že gynekolog nic nenamítal proti tomu, když si dva týdny před porodem Lenky chodila zaplavat.
Než se narodila Veronika, stěhovali se Kunovi do většího bezbariérového bytu v Kunraticích. Bylo tam blízko do lesa, firma Meyra, u níž Václav brzy po příchodu do Prahy našel zaměstnání, se přestěhovala, takže do práce měl blíž, ale…
Na víkendy jezdili k rodičům do Žatce a do Husince. "A mě vždycky při odjezdu zpátky píchlo u srdce. Jenže jsem myslela na Vaška, že by se mu z Prahy do malého města nechtělo."
Václav sice ekonomické vzdělání nemá, ale v rodinném rozpočtu se orientoval: Výdaje spojené s bytem 3 + 1 = 11 000, když odjedu do práce autem, zůstává Milada s dětmi jak přikovaná k domu, pořídit a živit druhé auto je velká finanční zátěž. Dcerky by měly vyrůstat ve zdravém a bezpečném prostředí, ale procházkami v ulicích přírodu nenahradíš a ve velkém městě se bojíš samotné dítě poslat i do výtahu! Zaplavat si v bazénu znamená cestu přes celou Prahu, na basket se vypravím sotva jednou za týden - a kdy vlastně jsme byli naposledy v kině?!
A přízemí domku Miladiných rodičů je už bezbariérové, do školy kousek, deset minut autem bazén v Prachaticích, na kraji města Otherm s výrobou plastových oken…
Vloni 1. července se stěhovali. Lenka začala školní docházku už v Husinci, ona i Verunka se seznamují s novými kamarádkami a kamarády. Václav pracuje v Othermu na plný úvazek v administrativě, Miladě skončila mateřská dovolená a pomýšlí na účetnictví pro farmu, kde hospodaří její bratr a otec.
A ještě o něčem se u Kunových už nahlas mluví: o hypotéce a o parcele, kde by se dobře vyjímal malý domek.
"Z doby, kdy jsem dvakrát denně trénovala a byla zaměstnaná, jsem si odnesla poznání, že když člověk hodně chce, docela dost dokáže. A navíc mám za zády Vaškovu spolehlivost."

Nepatří k obyčejným starostem obyčejné rodiny taky sny a přání…?

Jan Nouza