POSTKOITÁLNÍ STAV
24.11.2005 | Reflex | str. 48

ZBYNĚK ŠVEHLA (30) je triatlonista-vozíčkář. Američan Carlos Moleda mu letos na Havaji řekl: "Pořiď si můj vozík a budeš v cíli mnohem dřív!" Zbyněk s úsměvem přitakal, ale v duchu se ptal, jaký by to mělo z hlediska věčnosti smysl. Po dokončení nejtěžšího závodu na světě ho zaplavila vlna obrovského štěstí a vůbec mu nevadilo, že s Carlosem prohrál o tři hodiny.


"Jak ten pocit z Ironmana vyjádřit?" zamyslí se a pak řekne: "Nejspíš jako postkoitální stav." Vyrůstal na sídlišti v Praze-Bohnicích, měl babičku, které dělal radost tím, že mu chutnalo, a tak byl až do puberty pěkný tlouštík. Potom hrál závodně fotbal a nakonec se dal na triatlon - ďábelskou kombinaci plavání, cyklistiky a vytrvalostního běhu. Proměnil se v atleta. Na gymplu založili oddíl, jmenoval se Delta team, a byli v něm nadšení samouci. Ten rok, co maturoval, se dostal do formy; dojet třicátý v Českém poháru je slušný výsledek. A pak se to 28. srpna 1994 stalo. Řítil se z prudkého kopce do Karlových Varů, před zatáčkou se lekl a zatáhl za brzdy, následoval katapult, let přes řídítka i škarpu, něco jako salto. Probral se vleže na zádech ve stráni a nemohl se pohnout. Slyšel projíždějící závodníky, ale ti ho neviděli a ani neslyšeli. Po chvíli ho objevili rozhodčí na motorce. Tušil, co by se mohlo stát. V rodině měli vozíčkářku.

ZA OSM MĚSÍCŮ ZPÁTKY

Dnes si myslí, že k největší chybě došlo při prvním rentgenu v nemocnici: když ho otáčeli na bok, vystřelila mu z páteře bolest do nohou, jako by mu je usekávali. Když odeznívala, ztrácel v nich zvolna citlivost. Konzultoval to později s lékaři. Bylo to prý pochybení, ale je to pryč. Nechce o tom mluvit. Myslel si, že bude šest týdnů ležet v korzetu a pak stihne ještě školu. Čekal ho první ročník VŠE. Jenomže brzy poznal, že se k němu všichni chovají jako k neurologicky nemocnému. "Moje startovací pozice pro budování života na vozíku byla vlastně optimální, i když to zní hloupě," říká dneska. "Bylo mi sice teprve devatenáct, ale měl jsem rozumné rodiče, bráchu a výtečné zázemí. Stát se to o pět let dříve, bylo by hůř. Člověk je na lůžku, ví, že asi nebude chodit, ale zatím se nemá čeho děsit, protože neví, co ho čeká." Podstatnější bylo vědět, že ho za týden převezou jinam a pak na rehabilitace. Někoho děsí, co bude za rok, ale on se těšil na to, co nastane zítra. A tak se i těšil na vozík, protože znamenal pohyb, opuštění pokoje. Když si na něj zvykl, chtěl opět sportovat. Za osm měsíců po úraze, kdy ho propustili ze všech rehabilitací, jel na vypůjčeném vozíku půlmaratón v Poděbradech. Na stejné trati, po níž před rokem běžel. Byl zpátky.

SPLNĚNÝ SEN

Na vozíku začal jezdit do školy; na vysokou ekonomickou nastoupil jen o rok později. Zúčastnil se plaveckého kursu pořádaného Kontaktem bB a tam se rozhodl, že začne pořádně plavat a vrátí se k triatlonu. Leč nebylo to hned. Trápily ho proleženiny a několikrát si zlomil nohu: jednak při pádu, což je jaksi běžné, jednak při převlékání, kdy ji sám vypáčil, to už tak obvyklé není. Vozíčkáři mají prostě křehčí kosti.
Triatlony rozlišujeme dva: krátký (olympijský) a dlouhý. Při krátkém se plave 1,5 km, na kole jede 40 km a běží 10 km. Vzdálenosti dlouhého, tedy Železného muže čili Ironmana, jsou opravdu o něco delší - 3,8 km, 180 km a 42 km. Tady je na místě historický exkurs: "trojzávod" se narodil při debatě u piva v hlavě amerického mariňáka, kapitána Collinse, když dumal, kdo má lepší fyzičku, jestli plavci, běžci, nebo cyklisté. Pak přišel s nápadem spojit tři závody v těchto sportech, které se každoročně konaly na Havaji, v jeden. Jak prosté. A tak byl v roce 1978 prvním Ironmanem jistý Haller, cyklista a taxikář, za skoro dvanáct hodin, zatímco Collins měl čas o pět hodin horší. Zakrátko se stal havajský Triathlon World Championship - Ironman nejvýznamnějším závodem na světě. Snem každého triatlonisty je alespoň jednou za život v něm startovat. Zbyňkovi se splnil v roce 2001, ale bylo to asi velké sousto, protože teprve před rokem si zkusil na vozíku poprvé dlouhý triatlon.

TŘIKRÁT HAVAJ

První havajský pokus nevyšel. Rozhodčí jsou tu přísní: když závodník nesplní časový limit po plavání a jízdě na kole, nemá na trati co dělat. "Děsný horko, silný vítr se točil. Na třicet kiláků mi zbyla hodina času. Po rovině a s větrem do zad by se to mohlo podařit. Třeba foukne, říkal jsem si. O dvacet minut jsem to prošvihnul."
Vynahradil si to o dva roky později. Nevolnost po plavání brzy odezněla. Tam, kde loni trpěl ve větru, foukal jen lehký vánek. Po cyklistické části, kdy "šlapal" rukama na handcyklu, měl sám na sebe z předloňska hodinový náskok. Při maratónu míjel jednoho běžce za druhým a jen dával pozor, aby se s někým nesrazil. "Dojížděl jsem ze tmy do světla, z ticha do řvoucího kotle fanoušků, z bolesti a únavy do euforie a štěstí. Poslední metry běžel vedle mě brácha Honza. ,Jsi ironman!' křičel na mě moderátor. Zvedl jsem ruce a měl pocit, že klidně bych zboural cílovou bránu, kdyby bylo třeba." V cíli měl čas 13 hodin, sedm minut a 54 sekundy a skončil jako druhý v kategorii PC (physically challenged, doslova "ti, kteří přijali svůj handicap jako výzvu") v absolutním pořadí byl kolem 1300. místa.
Letos jel na Havaji potřetí a v cíli měl čas horší než předloni. Ale co to je - půlhodinka? Trochu se trápil s polohou těla ve vozíku, jenž byl navíc hůře seřízený. "Najednou mi stačilo, že pokračuju v závodě, můžu si vše vychutnat a trochu se i flákat. Jsem na Havaji, přece mi nebude druhý den po závodě špatně a nepovezou mě na kapačku. Vždyť já si minule ten cíl ani neužil. V té euforii jsem skoro nevěděl, že je konec závodu." Nepospíchal ve tmě po trati a těšil se na jízdu cílovou rovinkou. Tentokrát s ním běžela přítelkyně Joanna. Přiletěli sem spolu, dělala mu doprovod a pracovala ve štábu závodu jako dobrovolnice.

ÚNAVA A ROZUM

Výše zmíněný postkoitální stav souvisí samozřejmě s únavou. "Druhý den je únava slastná. Koná se vyhlášení výsledků a večeře, člověk pluje na vlně euforie. Hladina endorfinů v krvi je odměnou za přetrpěnou bolest. Něco za něco. Únava se rozpouští dlouho a ta fyzická bývá největší až třetí čtvrtý den." Svou roli hraje také havajská atmosféra. Dlouhý triatlon na exotické Havaji a krátký třeba v polabské Sadské, jaký je mezi nimi rozdíl? Tam osmnáct set lidí, tady sto padesát. "Ale na trati je tam i tady člověk stejně zapouzdřený jen a jen do sebe." Zbyněk se ovšem dokáže podívat na své sportování bez emocí. "Postupem času u mě vyhasíná potřeba demonstrovat, že byť jsem na vozíku, dokážu porazit zdravého sportovce. Přitom nedávno bych při tréninku na silnici vyplivl duši, abych zdravým cyklistům stačil. A taky se mi dnes někde vzadu v hlavě rojí pochybnosti: Je dobré s tímto handicapem vystavovat organismus takové zátěži? Cítím euforku, to ano, ale stejně - neměl bych se na to vybodnout, nestačilo to? Co bude za deset let?"

NĚKOLIK CEST

Živil ho důchod, pojistka a stipendium od Nadace Charty 77. Studoval, sportoval, pomáhal s účetnictvím v Českém svazu tělesně postižených sportovců a působil v občanském sdružení Kontakt bB. "Tady se handicapovaní všech věkových kategorií a s různou mírou postižení věnují plavání. Poznal jsem tu spoustu kamarádů a pochopil, že vozík není konec, ale začátek." Letos však dokončil školu, od června je inženýrem ekonomie a ocitl se na křižovatce. Nabízejí se dvě hlavní cesty. Jedna je práce v oboru, druhá ještě nějaký čas sportovat, ale na vyšší, profesionální úrovni. Při vzpomínce na Havaj se rozbuší srdce. Ale pak promluví hlava: "Musím vědět, jak jsem na tom zdravotně. Nemám už artrotické změny v ramenech? Co krční páteř? A jak mi fungují ledviny?" O všem rozhodnou prohlídky. Porazit Carlose Moledu, jenž umí Ironmana za deset a půl hodiny, to by bylo něco; mimochodem on se na vozík dostal při vojenské operaci jednotky US Navy Seal v Panamě. Ale jsou tu další cesty. "Pár let si odpočinout, vybudovat trochu kariéru v zaměstnání, pak se vrátit a být triatlonovým profíkem. Anebo pokud se najde nějaký blázen jako já a chtěl by jet na vozíku Ironmana, strašně rád mu pomůžu radou." Jakou cestu zvolí, zatím ještě neví. Rozhodne se však určitě letos. h


Text: PAVEL KOVÁŘ